Tři stigmata P. K. Dicka

Autor: Jakub Macek

Život málokterého autora fantastiky se zdá být tak fascinující, jako osud Philipa K. Dicka, muže, podle jehož románu Sní androidi o elektrických ovečkách byl natočen velkolepý a zneklidňující Blade Runner. Právě slovo „zneklidňující“ je snad nejvýraznější charakteristikou Dickova pohledu na svět a jeho reflexe; reflexe vlastního bytí vtělená do románů, které jsou svým přesahem na poli fantastiky výjimečné.

V českém prostředí se Dickovi věnovala kupříkladu Ikarie (7/96) – Ivan Adamovič zde publikoval spisovatelův životopis P.K.Dick: Feťák navštívený Bohem, Marek Dobeš (toho času sdělný, stručný a nedobešovsky zralý) zrekapituloval filmové adaptace Dickových děl (Dickovky na plátně) a Stanislav Švachouček přeložil spisovatelovu esej Člověk, android a stroj.

Názor, že sci-fi je odříznutá od „skutečnosti“, námitky, že je jen jejím vzdáleným odrazem a spíše jen fantasmagorií, v konfrontaci s životem a dílem P.K.Dicka nemohou obstát. V jeho textech je vztah k vlastním prožitkům jednoznačně rozpoznatelný, ba hmatatelný – a využití atributů fantastiky jim dávají sílu metafor. Mrazivých a přece velmi lidských. Těžko nějak trefně přetlumočit ve zkratce jejich sdělení, ale přesto se o to (byť snad s malou nadějí na úspěch) pokusím. V jejich středu jsou tři stigmata, připsaná působení jedné z Dickových postav, Palmeru Eldritchovi: vyobcování, odtržení od skutečnosti a zoufalství.

Kdo byl Philip Kindred Dick? Krom toho, že psal a stal se vzorem celé další spisovatelské generace? Byl tím, čím bychom být nechtěli – a možná to je právě na jeho dráze tak fascinující. Muž s chaotickým, neuspořádaným životem plným nenaplněných vztahů a zásahů zle se šklebící Nemesis; duševně nemocný člověk, trpící vlnami paranoi a schizofrenie a hledající útěk před svými stíny ve světě drog a smutné religiozity. Mimořádně nadaný spisovatel, s citlivým, psychologicky silným stylem, neschopný coby obchodník se svými texty. Bylo napsáno mnoho jeho životopisů – liší se v detailech i poměrně podtstatných faktech, ale Dickův temný obraz podávají všechny podobně.

Dick (1928 – 1981) pocházel z nepříliš utěšených rodinných poměrů. Jeho dvojče, sestra, zemřelo po několika týdnech života (některé zdroje tvrdí, že na alergii, jiné zmiňují podvýživu a zanedbání péče…). Dickovi rodiče se rozešli a Dick se s matkou přestěhoval do Kalifornie, do Berkeley, kde strávil většinu života. Už v mládí se u něj projevily nastupující duševní choroby – předehrou k rozvíjejícím se paranoidním představám byly střídající se záchvaty klaustrofobie a agorafobie.

Duševní nemoc, jejíž projevy stojí za dvěma z Dickových stigmat – za zoufalstvím a odtržením od skutečnosti – je u Dicka pěvně spojena s drogovou kulturou. Marsovský skluz v čase z roku 1962 (publikován knižně o dva roky později, česky minulý rok) se zabývá „čistou“ schizofrenií a autismem. Excelentní reflexe „sladkých šedesátých let“, román Temný obraz napsaný v první polovině sedmdesátých let (česky taktéž před rokem), pak destrukci osobnosti spojuje právě s drogami. Hrdina je zároveň součástí „veselé party“, Bobem Arctorem, zároveň tajným policistou Fredem na tuto partu nasazeným – závislost na látce S jej však sráží na kolena. Přestává vnímat svou dvojakost a v zajetí jedné role nevnímá svou účast ve druhém plánu. Sleduje Arctora, je-li policistou, a podezřívá své přátele, že slouží systému, jeli Fredem. Temný obraz je Dickovým vyrovnáním se s koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy tvrdě narazil na zeď chemie a smrti a na nějaký čas opustil tvorbu. Děj knihy upřímně dokresluje v doslovu: Postavy z knihy jsou jeho přátelé, zkušenost s drogou je hrou na silnici. Lidé umírají sraženi autem a hra je náhle fatální chybou… Dedikace mrtvým a navždy poznamenaným je mrazivá.

Pátrání po „pravdě“, „skutečnosti“, je jedním z největších Dickových témat. Dick se obrací k vnějšímu světu i do člověka a ptá se, kde je hranice skutečné reality a kde začíná fikce – ať už manipulovaná, nebo náhodně generovaná fetem či chorobou. V románu Tři stigmata Palmera Eldritche (1964, česky 1994) Dick rozvíjí ideu manipulované reality a předznamenává tak éru simulací a matrixu (ostatně – Baudrillardova simulakra se objevuje v názvu Dickova románu již v roce 1964). Paranoia, nervozita z nekontrolovatelné manipulace čímkoli a kontroly čehokoli se Dickovými texty táhne jako temná nit.

Jiný přístup k existenční nejistotě lze zaznamenat v dalších dvou Dickových velmi známých románech.

Muž z vysokého zámku je jednou z prvních knih založených na představě alternativní historie – Německo a Japonsko vyhrály válku Spojené státy již v roce 1962 neexistují. Jsou rozdělené do okupačních zón. Pověstným trnem pochybnosti je zde kniha o alternativě, která je součástí knihy alternativě: Muž z vysokého zámku jako by byla kniha o sobě samé… otázka, zda součástí fikce je čtenář, nebo postavy z knihy, se vnucuje s nepříjemnou vtíravostí.

Otázka lidské identity, lidské podstaty – povahy lidskosti – je s Dickem spojována především kvůli fantastickému filmu Blade Runner. Ten byl natočen podle Dickova románu Sní androidy o elektrických ovečkách? (napsáno r.1966) a podobně jako povídka Před-lidé (sbírka Zlatý muž) klade provokující otázku, zda máme právo rozhodovat o lidskosti, nejsme-li jí sami hodni, a zda si můžeme být jisti autenticitou své individuality, pokud nejsme schopni s dostatečnu jistotou doložit sami sobě autenticitu svých vzpomínek na celý život. Blade Runner se navíc dotazuje na božskost stvoření a oprávněnost člověka uzurpovat si akt stvoření. Odpověď je nejistá – jen jediné jisté je: Bohy nejsme. Proč bychom se jinak se svým dílem nedokázali vyrovnat?

Dickovi je Bůh blízký – se vší vážností i ironií, která s k němu v tomto smyslu může vázat. Celý jeho další život byl totiž roku 1974 předurčen silným mystickým zážitkem – Philip K. Dick byl přesvědčen, že byl navštíven Bohem. Neovlivnilo to jeho nadhled, ke kterému dožil, jeho přátelé z té doby tvrdí, že nijak nutrpěla jeho schopnost racionální úvahy. Nicméně (i když přece jen někdy měl tendenci celou událost připsat na vrub schizofrenního záchvatu) se dá celý jeho zbývající život spojit s výpovědí o tomto zážitku. Ústředním dílem posledního období Dickova života tak je trilogie Valis (1981-1982). V prvním díle se schizofrenický spisovatel (ztělesňující samozřejmě Dicka samotného) vydává na cestu za Bohem a pravdivým smyslem existence…

Dickovo dílo přes všechno, co jsem napsal, není krutě depresivní – kdo kdy Dicka četl, ví, že bližší je mu spíše hořká ironie, než temnota deprese, a to i přesto, že psaní mu zcela jistě bylo tou nejúčinnější terapií. Povídková sbírka Zlatý muž je plná jemného, inteligentního humoru, který dokáže zvednout ze židle – povídka Válka s Fnoly je stejně dobrá, jako fantaskní Král elfů. Dick v krátkých i dlouhých textech dokáže čtenáře připoutat a svázat – námět je provokující, děj střídmý, ale plynoucí a jeho hrdinové jsou lidští v tom nejhlubším smyslu slova. I když jsou mnohdy tak zoufale jiní.

Philip K. Dick si nedokázal uspořádat svůj život a byl stále porážen sám sebou: Pětkrát se oženil a jeho vztahy vždy ztroskotaly. Nedokázal své vydavatele přimět k placení přinejmenším slušných honorářů (ačkoli se jeho knihy s úspěchem prodávaly) a žil tedy stále na pokraji sociální pasti. Trpěl sám se sebou a mučil se vlastními představami o spiknutích… Psal ale (nebo snad právě proto) tak, jak to dokázal málokdo. Dick není hvězdou jednoho románu – je hvězdou celého stylu, díla, přístupu. Jeho osud má daleko k příkladnosti, ale jako spisovatel příkladem jistě je. Ale takový už je život umělců… jako by kvalita jejich poselství byla vykoupena kvalitou jimi prožitého.

Převzato z www.sever.cz.