Přeskočit na hlavní obsah

Skutečnost je to, co nezmizí, když v to přestanete věřit…

Rok vydání

Vydavatel/autor

Originální název

O něm

Ubik aneb Prolegomena ke každé příští scifistické metafyzice

Vydavatelství:
Rok vydání:

Autor: Richard Podaný
Převzato z časopisu Interkom

Úvodem se omlouvám všem, kdo uvěřili mým halasným protiintošským proklamacím, načež jsou právem zklamáni tímto superintošským titulkem. Nedalo se odolat: a ne proto, že ta narážka na jedno z děl Kantových pěkně zní a zvučí, ale proto, že to je nehorázně výstižné. Román Philipa K. Dicka Ubik, který konečně, v době, kdy má na hřbetě už tři křížky, vychází česky, je skutečně čímsi, s čím musí v té či oné míře počítat každý, kdo je dost velký šílenec, aby se v tomto žánru obořoval na existenciální témata.

Pochybnostmi o existenci světa i o existenci vlastní je Dickovo dílo prolezlé jako červotočem. Zvláštní je, že ve statistické většině případů se objevují jako cizorodý, izolovaný prvek, který bizarně ční z děje i námětu. Za všechny si vzpomeňte na epizodu z Do Androids Dream of Electric Sheep? (z Blade Runnera, chcete-li), v níž se Deckard vrací na policejní stanici, jen aby zjistil, že tu nikoho nezná a že tu nikdo nezná jej; jako by celý jeho dosavadní život byl jen sen. Tahle Dickova obsese jako by žila vlastním a natolik pronikavým životem, že malinko protavila i nejodolnější hmotu ve známém vesmíru: tupost hollywoodských scenáristů. Mluvím o scéně ve filmu Total Recall, kde hrdinovi přijde psychiatr sdělit, že celý jeho příběh je jen myšlenkovým implantátem a že by se měl vrátit do reality. Na konci tohoto vybraně nevyvedeného filmu nezviklaný Arník pronese cosi ve smyslu „I když je to třeba jenom sen, já to žeru“, čímž se přihlásí spíš k Epikurovi než k Dickovi. Dick totiž tuhle vlezlou, proklatým solipsismem čpící možnost zrovna moc lehkovážně nebere. Mimochodem: když nahlédnete do knih o filozofii, u hesla „solipsismus“ najdete obšírný výklad, ale ani jednoho zastánce; nanejvýš zmínku o tom, že „solipsismus se ve filozofii vyskytuje jen v tendencích a téměř nikdy ne v čisté podobě“. Takže jediným festovním solipsistou je beletrista Dick. Jak výmluvné!

Tím zvláštnější je to, čím jsme začali, totiž že Dick velice málokdy činí ze své centrální obsese také osu díla. Jedním z mála – a zřejmě nejdokonalejším – příkladem, kdy tomu tak je, je právě Ubik. Napovídá tomu už samotný výběr názvu: ubikvita je všudypřítomnost; ubikvist je opak endemita, tedy živočich obývající všechna místa na zemi, kde to aspoň minimálně jde (například ušlechtilý mravenec a ten šmejd člověk); v anglickém právu ubikvita znamená zásadu, že král jest u každého soudu přítomen mravně, i když ne fyzicky. Pojetí všudypřítomnosti ovšem s sebou nese jakési pichlavé podezření z vlastního opaku – řekněme nikdenepřítomnosti. Jste-li vy (a je-li cokoli) všude, je právě tak docela dobře možné, že nejste nikde, leč sami ve vlastním nekonečném vědomí. Zvláštní je, že na rozdíl od většiny ostatních Dickových děl, kde tohle existenciální popíchnutí přicházívá jako blesk z čistého nebe a také bez jakéhokoli odůvodnění, je v Ubiku existenciální nejistota pevně ukotvena – a nejen dějově, i vědecky (nebo jakoby vědecky: kdo kdy v SF měl opravdu zájem tyhle dvě věci odlišovat?).

Jedná se o románovou instituci položivota, „half-life“ (u výrazu „half-lifer“, kde by všechny české ekvivalenty vypadaly hloupě, mě při překladu zachránila latina: uchýlil jsem se k řešení „semivitál“). Mrtví jsou podchlazeni a zbytečky jejich cerebrální aktivity (mluví se tu o toku jakýchsi protofázonů, ale na jakýkoli vědečtější výklad byste – jako u Dicka vždycky – čekali marně) jsou technologicky protahovány na mnohonásobek, takže pozůstalí mohou občas přicházet, drahého zesnulého si zapojit a třeba i dlouhé roky po jeho skonu s ním ještě čile konverzovat.

Dick by ale nebyl Dickem, kdyby se spokojil s pohledem zvenčí a nenapadlo ho, jak to asi vypadá uvnitř ve Sněhurčině rakvi. A kdyby nedospěl k názoru, že zmrazení semivitálové žijí v jakémsi pseudosvětě. Odsud už je jen krůček k tomu, že prakticky každá myslící bytost, která v románu vystupuje, má na výběr ze dvou možností: jsem v rakvi, anebo jsem venku? Jsem skutečný, anebo je moje vědomí jen výsledkem uměle protahované reziduální činnosti odumřelého kusu mozkové hmoty? A je v tom vůbec nějaký rozdíl? Jak to poznám? Odpovědi na tyto otázky v uvedeném pořadí zní takto: není možné to zjistit, není možné to zjistit, není možné to zjistit a není možné to zjistit.

Podceňoval bych vaši vnímavost, kdybych jako na cosi nového a objevného upozorňoval na fakt, že v tak řečené triviální literatuře panuje pravidlo: v zásadě vše je třeba na konci vyřešit. (Jako ve filmu Trhák: „Na konci bude mohutné finále a v tom ve všichni musí oženit a vdát.“) Všechny kuželky, které si autor nastavěl, také zporáží. Vrah jest dopaden. Tyran svržen. Dívka zachráněna z nesnází. Centrální počítač roztlučou veselí zbůjníci na kousky. Nezbude ani tolik problémečků, aby bylo s čím jít na kanape k psychoanalytikovi. Což ostatně nijak nekritizuji a necejchuji jako automaticky podřadné: totéž se koneckonců dá říct o všech pohádkách, mýtech, legendách; o veškeré literatuře světa z dob, kdy byla vyjádřením kolektivního vědění lidstva, a než začala být zoufalým skučením vykořeněného individua v moderním světě. Oboje má své přednosti a nedostatky, své rozlety a svá omezení. Zastavuji se u toho jen proto, že primo: mnohost forem je základním zákonem našeho vesmíru; secundo: Dickův román Ubik patří evidentně ke druhému typu literárního uchopení; tertio: připadá mi, že v SF je poměr povážlivě vychýlen ve prospěch toho prvního typu.

Právě z uvedených důvodů mi připadá, že Ubik je a vždycky zůstane prototypem scifistické metafyziky: je vysoce literární, což se v tomto ohledu mimo jiné projevuje v tom, že ponechává na konci všechny problémy mučivě otevřené, ale přitom je jeho metafyzika pevně žánrově a dějově zakořeněna. Je to metafyzika povýtce vědecká (ať to zní jakkoli protikladně; zeptejte se Františka Novotného a on vám poví, co si myslí o rozdílu mezi vědeckým světovým názorem a vírou, je-li jaký). Je to metafyzika nepotřebující žádná božstva, jako je polynéský spící bůh, jemuž se celý svět jen zdá. A je to navíc metafyzika dualistická: dva póly tvoří skutečný život (existuje-li) a položivot (existuje-li) a proudem, který mezi nimi probíhá, je právě nejistota faktu vlastní existence; to ona dodává sílu organismu románu, který je živý a plnokrevný, i když při jakémkoli přístupu zvenčí (při prostém líčení děje nebo jakýchkoli výkladech) vypadá na první pohled spíš na hříčku nebo beletrizovaný filozofický traktát. Jedinou analogií, kterou najdeme v dějinách náboženských představ, je patrně (patrně proto, že na toto téma se dochovalo velice málo prokázaných a jasných faktů) keltské pojetí „spojených nádob“ Světa a Jinosvěta, mezi kterými lidská duše neustále kmitá jako v nějakém eschatologickém pingpongovém zápase.

Zábavné je, že kromě metafyziky je Ubik vlastné svého druhu úvodem i ke kyberpunku. Kdyby román nevznikl v době předpočítačové (přesněji před osobními počítači), určitě by autora velice lechtalo nazvat propojené zásvětí semivitálů nějak jako „nekronet“ nebo „thanatonet“: virtuální posmrtné metaverzum. Dick umístil děj Ubiku do roku 1992, tehdy velice vzdáleného, a (kromě kolonizace planet, kterou hodně forsíroval ve většině knih) vybavil budoucnost čímsi na způsob kyberkultury, ovšem velice odlišné od té, která pak opravdu vznikla. Nám, kdo si jej česky přečteme vlastně až v době nástupu další kyberpunkové vlny představované hlavně Stephensonem, která hojně používá retromotivy (kmenová – či frančízová – atomizace společnosti ve Sněhu, viktoriánské prvky v Diamantovém věku), bude vlastně také připomínat nějaké groteskní, záměrné retro. Už tím, že se tu bizarně spojují archaické zmínky (děrné štítky!) s počítačovou technologií, na kterou se zatím marně kasáme (umělá inteligence). Dick byl v první řadě humanitně, ne technicky zaměřený intelektuál, a tak je jen přirozené, že počítačové kultuře budoucnosti přimyslel v první řadě umělou inteligenci a ne spoustu prvoplánovějších funkcí, jaké dnes užíváme kdekdo díky internetu. Jeho umělá inteligence se ovšem nazývá jinak: homeostatická entita. To je jakýsi duch ve stroji, který dřepí v každém křápu: díky tomu si může hrdina duchaplně povídat s počítačem otevírajícím a zavírajícím dveře bytu či ledničky (znalci ocení paralelu se svěžím dílkem Neználek na Měsíci, kde se aparatury hotelu Levné bydlo také sveřepě dožadují plateb mincemi). Deus ex machina se uvelebil i v „hominfech“, homeoinformačních přístrojích, ale to je jediný a rudimentární náznak titánské informační síly skutečného internetu.

Motiv je to ale bezpochyby okrajový (i když je třeba si přiznat, že neúmyslně vizionářštější, než co se podařilo většině vědecky erudovaných autorů SF, kteří by teoreticky měli mít pro anticipaci vývoje počítačů podstatně lepší kvalifikaci). Hlavní je, že Ubik je vskutku křišťálově čistou esencí každé budoucí scifistické metafyziky: je průzračně literární, ale přitom poctivě žánrový. Navíc jeho náznaková záhadnost proniká i do toho, čemu teorie říká mikrotext. Například je nepochopitelné, jak autor dosáhl efektu, jímž působí postavy: po zlomečku děje a ještě odbytější stylové a dialogové charakterizaci máte přesto pocit, že postava je citově bohatá a že ji znáte léta letoucí. I když to možná neplatí pro toho, kdo se na Ubiku seznámí s Dickem poprvé (existují-li takoví), čímž chci říct, že je to možná způsobeno spíš znalostí celku autorova díla, které se vyznačuje řadou opakujících se motivů i prvků charakterizace postav.

Každopádně je Ubik čímsi, bez čeho by naše představa o Dickově díle nebyla úplná. Možná není tak kompozičně jednolitý a mučivý jako Blade Runner. Možná není tak snový, jako Muž z Vysokého zámku. Možná není tak perlivý jako autorovy povídky. Zato to je čirá studánka, mlhavý obraz zdroje, ze kterého vytrysklo všechno to ostatní, co na Dickově díle obdivujeme a milujeme. A vůbec: až na vás příště promluví Bůh, pouvažujte chvilku i nad tím, jestli to není nějaký váš pozůstalý, který vás přišel probrat ze snu, který sníte ve skleněné rakvi, z praštěného snu, kterému ve své semivitálské pošetilosti říkáte realita.

Richard Podaný

(P.S.: Rád bych poděkoval tvůrcům internetové stránky PKDICKTIONNARY, která shromažďuje a podle možností i vykládá autorova početná vymyšlená slova. Kde jinde by se chudák překladatel dozvěděl, co to znamená „pizzled on papapot“?)

Zkontrolujte manželku!

Vydavatelství:
Rok vydání:

Autor: Pavel Mandys

Vážný román hvězdy světové sci-fi

Z šestatřiceti sci-fi románů amerického spisovatele Philipa K. Dicka už bylo do češtiny přeloženo třináct a mnoho z desítek povídek. Letos poprvé se však objevil také román, který se sci-fi nemá nic společného.

Dick, který by se minulý týden (16. prosince) dožil 76 let (zemřel v roce 1982), patří k nejkomplikovanějším tvůrcům vědecko-fantastického žánru. Zaprvé kvůli nadprodukci: první kniha, povídková sbírka To je Wub, kapitáne, vyšla v roce 1952, takže mu za třicet let aktivní tvorby vyšla v průměru nejméně jedna kniha ročně. Ve skutečnosti v nejplodnějším období v šedesátých letech dokázal napsat až čtyři romány za rok a k tomu ještě povídky. V tak velkém počtu není jednoduché se vyznat. Navíc Dick mnoho motivů, zejména relativizaci času a identity i drogové halucinace, opakuje a variuje.

Přitom na rozdíl od většiny ostatních sci-fi autorů 50. a 60. let jeho dílo dodnes poutá pozornost čtenářů, odborníků i jiných umělců, samozřejmě v čele s filmaři. Počínaje Blade Runnerem z roku 1982 dosud vzniklo sedm snímků, přitom v posledních třech letech dokonce tři (Impostor, Minority Report a Výplata). Příští rok by měl mít premiéru Temný obraz režírovaný Richardem Linklaterem s Keanu Reevesem a Winonou Ryderovou v hlavních rolích.

Dickovy knihy dokázaly přežít revoluci, kterou do sci-fi v osmdesátých letech přinesl kyberpunk, ba ještě díky němu získaly na popularitě. To když zakladatel zmíněného subžánru William Gibson přiznal, že filmová verze Dickova románu Sní androidi o elektrických ovečkách?, kterou režisér Ridley Scott nazval Blade Runner, velmi přesně odpovídá jeho vizím budoucnosti, které později zpracoval do románu Neuromancer.

Česko plné Dicka

Dickova odlišnost od většiny ostatních sci-fi spisovatelů spočívá hlavně v tom, že ho mimozemské civilizace, mezigalaktické lety, technické vynálezy a další vědecko-fantastické kulisy zajímají skutečně jen jako kulisy a soustřeďuje se na psychiku hrdinů, obvykle těžce zkoušenou drogami, společenskými či politickými tlaky i potížemi v osobním životě. Jeho romány, jakkoliv to pro diváka filmových adaptací může znít překvapivě, nebývají příliš akční. To hlavní tkví v dialozích a v uvažování hlavních hrdinů o sobě a situaci, v níž se nacházejí.

Není tedy divu, že Dick napsal také romány, které do sci-fi žánru nepatří, které se odehrávají v současnosti a vyprávějí o průměrných lidech, jejichž rozhodnutí neovlivní život na planetě. Životopisci obvykle uvádějí devět románů tradičního typu, které kromě jediného vyšly všechny až po Dickově smrti. Je to Král úletů, vydaný v roce 1975, a právě jej si pro český překlad vybralo nakladatelství Argo. Pro úplnost ještě dodejme, že Argo se letos připojilo ke specializovaným sci-fi nakladatelstvím Laser a Leonardo, která Dickovy knihy s menšími či většími přestávkami vydávají už několik let, a kromě uvedené knihy přidalo nový překlad Sní androidi o elektrických ovečkách? a první vydání sci-fi Počkej si na loňský rok. Také že další Dickovy romány před Vánoci vydala nakladatelství Epocha (Vykolejený čas) a Baronet (Výplata).

Milostný trojúhelník

Čtenáři, kteří se, poučeni autorovými sci-fi romány, těší podle názvu Král úletů na nějaký drogový výlet, budou patrně zklamáni. Když však u četby vydrží, odměnou jim bude zážitek z precizního psychologického dramatu. Kniha vypráví příběh čtyř lidí, kteří se potkají v Kalifornii v padesátých letech. Fiktivním vypravěčem je Jack Isidore, sociálně mírně retardovaný muž, jehož vášní jsou „vědecké“ záhady jako Sargasové moře, UFO nebo vliv slunečního záření na váhu zeměkoule. Však také kniha nese podtitul Jack Isidore (ze Seville v Kalifornii): Kronika vědecky ověřených poznatků 1945-1959, což odpovídá Jackově úzkostlivé systematičnosti. Dalšími postavami jsou jeho starší sestra Fay, která se provdala za majitele továrny Charlieho Humea, a o něco málo mladší manželé Anteilovi, kteří se na kalifornský venkov přistěhovali až v době, kdy zde byli Humeovi pevně usazeni. Drama začíná ve chvíli, kdy se obě manželské dvojice setkají. Jsou navzájem fascinováni: Humeovy uhrane oduševnělá krása a vzdělání Anteilových, ti jsou zase okouzleni luxusem jejich sídla. Brzy začne vycházet najevo, že Charlie Hume je sice zámožný, ale jinak trochu buran, zatímco jeho náročná manželka by potřebovala někoho intelektuálně vyspělejšího. Fay, iniciátor veškerého pnutí, je chvílemi vykreslována jako nešťastná žena, kterou manžel neváhá zbít, chvílemi jako vypočítavá potvora, která všechny kolem sebe jen mistrně využívá a manžela dokáže nenápadným komandováním, posměšky a ponižováním dohnat až k infarktu. Od té chvíle se začne rýsovat milostný trojúhelník a příběh spěje k tragédii; Dick ovšem knihu zakončí ne-obyčejně civilně a střídmě. Od specialisty na „lacinější“ žánr bychom čekali větší „odvaz“, připomeneme-li si však závěry jeho sci-fi románů, ani ty nekončívají katastrofami, spíše katarzemi.

Manželka jako inspirace

Také zde je největší důraz kladen na střet charakterů a jejich pečlivé studium. Vlastně nikdo ze čtyř hlavních protagonistů (tedy Jack, Fay, Charlie a Nathan) nejsou zápornou ani kladnou postavou, vždycky se najde okamžik, kdy stojíme pevně na jejich straně, a naopak místo, kdy jsou nám vrcholně protivní a přejeme si jejich potrestání. Dick se mistrně vžívá do odlišných povahových typů, a když za ně promlouvá, neodoláme a přitakáváme jejich názoru na svět a lidi kolem, abychom si ale o několik stránek dál, kdy už má slovo někdo jiný, mínění zase trochu upravili. Dickův román je cenný přinejmenším v tom, jak intenzivně nám připomíná, že náš pohled na události bude vždycky jiný než kohokoliv jiného, že naše motivace jsou vždycky sobecké a stejně tak i ostatních, jimž to nemůžeme příliš vyčítat, dokud to nezačnou přehánět. Literární historici pak Fay Humeovou mohou porovnávat s paní Bovaryovou nebo Annou Kareninovou a zkoumat, jak daleko se tento literární archetyp v Dickově práci posunul. Feministky mohou jásat nad tím, jak silnou a cílevědomou ženou Fay je, jak suverénně ona, a ne muži kolem ní, určuje osud. Muži mohou porovnávat, nakolik se jejich manželka/přítelkyně podobá Fay a zda není načase být před podobnými typy ostražitější, pokud po nich zrovna netouží. Dicka k napsání románu údajně inspirovala manželka Anne (třetí v pořadí, pak se ozenil jeste dvakrát), on sám se možná vtělil do postav Jacka, v dětství posedlého komiksy a vědecko-fantastickými sešitky, i Nathana, váhavého a mírného muže, kterému nakonec vyhovuje být veden ženou. Pro ty, které napadne, že Král úletů je skvělý námět pro film, který by ani nemusel být moc drahý, dodejme, že jedna nepříliš úspěšná adaptace již existuje, v roce 1992 ji natočil francouzský režisér Jérome Boivin.

Převzato z časopisu Týden 52/2004

Tři stigmata P. K. Dicka

Vydavatelství:

Autor: Jakub Macek

Život málokterého autora fantastiky se zdá být tak fascinující, jako osud Philipa K. Dicka, muže, podle jehož románu Sní androidi o elektrických ovečkách byl natočen velkolepý a zneklidňující Blade Runner. Právě slovo „zneklidňující“ je snad nejvýraznější charakteristikou Dickova pohledu na svět a jeho reflexe; reflexe vlastního bytí vtělená do románů, které jsou svým přesahem na poli fantastiky výjimečné.

V českém prostředí se Dickovi věnovala kupříkladu Ikarie (7/96) – Ivan Adamovič zde publikoval spisovatelův životopis P.K.Dick: Feťák navštívený Bohem, Marek Dobeš (toho času sdělný, stručný a nedobešovsky zralý) zrekapituloval filmové adaptace Dickových děl (Dickovky na plátně) a Stanislav Švachouček přeložil spisovatelovu esej Člověk, android a stroj.

Názor, že sci-fi je odříznutá od „skutečnosti“, námitky, že je jen jejím vzdáleným odrazem a spíše jen fantasmagorií, v konfrontaci s životem a dílem P.K.Dicka nemohou obstát. V jeho textech je vztah k vlastním prožitkům jednoznačně rozpoznatelný, ba hmatatelný – a využití atributů fantastiky jim dávají sílu metafor. Mrazivých a přece velmi lidských. Těžko nějak trefně přetlumočit ve zkratce jejich sdělení, ale přesto se o to (byť snad s malou nadějí na úspěch) pokusím. V jejich středu jsou tři stigmata, připsaná působení jedné z Dickových postav, Palmeru Eldritchovi: vyobcování, odtržení od skutečnosti a zoufalství.

Kdo byl Philip Kindred Dick? Krom toho, že psal a stal se vzorem celé další spisovatelské generace? Byl tím, čím bychom být nechtěli – a možná to je právě na jeho dráze tak fascinující. Muž s chaotickým, neuspořádaným životem plným nenaplněných vztahů a zásahů zle se šklebící Nemesis; duševně nemocný člověk, trpící vlnami paranoi a schizofrenie a hledající útěk před svými stíny ve světě drog a smutné religiozity. Mimořádně nadaný spisovatel, s citlivým, psychologicky silným stylem, neschopný coby obchodník se svými texty. Bylo napsáno mnoho jeho životopisů – liší se v detailech i poměrně podtstatných faktech, ale Dickův temný obraz podávají všechny podobně.

Dick (1928 – 1981) pocházel z nepříliš utěšených rodinných poměrů. Jeho dvojče, sestra, zemřelo po několika týdnech života (některé zdroje tvrdí, že na alergii, jiné zmiňují podvýživu a zanedbání péče…). Dickovi rodiče se rozešli a Dick se s matkou přestěhoval do Kalifornie, do Berkeley, kde strávil většinu života. Už v mládí se u něj projevily nastupující duševní choroby – předehrou k rozvíjejícím se paranoidním představám byly střídající se záchvaty klaustrofobie a agorafobie.

Duševní nemoc, jejíž projevy stojí za dvěma z Dickových stigmat – za zoufalstvím a odtržením od skutečnosti – je u Dicka pěvně spojena s drogovou kulturou. Marsovský skluz v čase z roku 1962 (publikován knižně o dva roky později, česky minulý rok) se zabývá „čistou“ schizofrenií a autismem. Excelentní reflexe „sladkých šedesátých let“, román Temný obraz napsaný v první polovině sedmdesátých let (česky taktéž před rokem), pak destrukci osobnosti spojuje právě s drogami. Hrdina je zároveň součástí „veselé party“, Bobem Arctorem, zároveň tajným policistou Fredem na tuto partu nasazeným – závislost na látce S jej však sráží na kolena. Přestává vnímat svou dvojakost a v zajetí jedné role nevnímá svou účast ve druhém plánu. Sleduje Arctora, je-li policistou, a podezřívá své přátele, že slouží systému, jeli Fredem. Temný obraz je Dickovým vyrovnáním se s koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy tvrdě narazil na zeď chemie a smrti a na nějaký čas opustil tvorbu. Děj knihy upřímně dokresluje v doslovu: Postavy z knihy jsou jeho přátelé, zkušenost s drogou je hrou na silnici. Lidé umírají sraženi autem a hra je náhle fatální chybou… Dedikace mrtvým a navždy poznamenaným je mrazivá.

Pátrání po „pravdě“, „skutečnosti“, je jedním z největších Dickových témat. Dick se obrací k vnějšímu světu i do člověka a ptá se, kde je hranice skutečné reality a kde začíná fikce – ať už manipulovaná, nebo náhodně generovaná fetem či chorobou. V románu Tři stigmata Palmera Eldritche (1964, česky 1994) Dick rozvíjí ideu manipulované reality a předznamenává tak éru simulací a matrixu (ostatně – Baudrillardova simulakra se objevuje v názvu Dickova románu již v roce 1964). Paranoia, nervozita z nekontrolovatelné manipulace čímkoli a kontroly čehokoli se Dickovými texty táhne jako temná nit.

Jiný přístup k existenční nejistotě lze zaznamenat v dalších dvou Dickových velmi známých románech.

Muž z vysokého zámku je jednou z prvních knih založených na představě alternativní historie – Německo a Japonsko vyhrály válku Spojené státy již v roce 1962 neexistují. Jsou rozdělené do okupačních zón. Pověstným trnem pochybnosti je zde kniha o alternativě, která je součástí knihy alternativě: Muž z vysokého zámku jako by byla kniha o sobě samé… otázka, zda součástí fikce je čtenář, nebo postavy z knihy, se vnucuje s nepříjemnou vtíravostí.

Otázka lidské identity, lidské podstaty – povahy lidskosti – je s Dickem spojována především kvůli fantastickému filmu Blade Runner. Ten byl natočen podle Dickova románu Sní androidy o elektrických ovečkách? (napsáno r.1966) a podobně jako povídka Před-lidé (sbírka Zlatý muž) klade provokující otázku, zda máme právo rozhodovat o lidskosti, nejsme-li jí sami hodni, a zda si můžeme být jisti autenticitou své individuality, pokud nejsme schopni s dostatečnu jistotou doložit sami sobě autenticitu svých vzpomínek na celý život. Blade Runner se navíc dotazuje na božskost stvoření a oprávněnost člověka uzurpovat si akt stvoření. Odpověď je nejistá – jen jediné jisté je: Bohy nejsme. Proč bychom se jinak se svým dílem nedokázali vyrovnat?

Dickovi je Bůh blízký – se vší vážností i ironií, která s k němu v tomto smyslu může vázat. Celý jeho další život byl totiž roku 1974 předurčen silným mystickým zážitkem – Philip K. Dick byl přesvědčen, že byl navštíven Bohem. Neovlivnilo to jeho nadhled, ke kterému dožil, jeho přátelé z té doby tvrdí, že nijak nutrpěla jeho schopnost racionální úvahy. Nicméně (i když přece jen někdy měl tendenci celou událost připsat na vrub schizofrenního záchvatu) se dá celý jeho zbývající život spojit s výpovědí o tomto zážitku. Ústředním dílem posledního období Dickova života tak je trilogie Valis (1981-1982). V prvním díle se schizofrenický spisovatel (ztělesňující samozřejmě Dicka samotného) vydává na cestu za Bohem a pravdivým smyslem existence…

Dickovo dílo přes všechno, co jsem napsal, není krutě depresivní – kdo kdy Dicka četl, ví, že bližší je mu spíše hořká ironie, než temnota deprese, a to i přesto, že psaní mu zcela jistě bylo tou nejúčinnější terapií. Povídková sbírka Zlatý muž je plná jemného, inteligentního humoru, který dokáže zvednout ze židle – povídka Válka s Fnoly je stejně dobrá, jako fantaskní Král elfů. Dick v krátkých i dlouhých textech dokáže čtenáře připoutat a svázat – námět je provokující, děj střídmý, ale plynoucí a jeho hrdinové jsou lidští v tom nejhlubším smyslu slova. I když jsou mnohdy tak zoufale jiní.

Philip K. Dick si nedokázal uspořádat svůj život a byl stále porážen sám sebou: Pětkrát se oženil a jeho vztahy vždy ztroskotaly. Nedokázal své vydavatele přimět k placení přinejmenším slušných honorářů (ačkoli se jeho knihy s úspěchem prodávaly) a žil tedy stále na pokraji sociální pasti. Trpěl sám se sebou a mučil se vlastními představami o spiknutích… Psal ale (nebo snad právě proto) tak, jak to dokázal málokdo. Dick není hvězdou jednoho románu – je hvězdou celého stylu, díla, přístupu. Jeho osud má daleko k příkladnosti, ale jako spisovatel příkladem jistě je. Ale takový už je život umělců… jako by kvalita jejich poselství byla vykoupena kvalitou jimi prožitého.

Převzato z www.sever.cz.

P. K. Dick – antiameričan, filozof a narkoman

Autor: Jan Horčík

I tak by sel dal tento slavný spisovatel science fiction charakterizovat. Dick byl jednoznačně rozporuplnou osobností – od svého narození až do své smrti. A možná i proto se časem stal tak slavným. V českém doslovu k Blade Runnerovi se píše, že byl „kronikářem rozpadajícího se času“.

„V obrovské, prázdné, rozpadající se budově, kterou kdysi obývaly tisíce lidí, vnucoval jediný televizní přístroj své zboží neobydlené místnosti. Ruina, která nikomu nepatřila, byla před Konečnou světovou válkou ošetřovaná a udržovaná. Kdysi tady bylo předměstí San Franciska, krátký úsek visuté jednokolejky; celý poloostrov, podobný ptačímu stromu, překypoval životem, názory a stížnostmi, ale nyní pozorní majitelé buď pomřeli, nebo se odstěhovali na některou kolonizovanou planetu.“ Sní androidi o elektrických ovečkách / Blade Runner

Philip Kindred Dick se narodil 16. prosince 1928 v americkém Chicagu. Nepobyl tam dlouho, ostatně jako téměř nikde za své mládí, a po čtrnácti dnech s jeho rodina odstěhovala do slunné Kalifornie. Po šesti letech od Philipova narození, roku 1934, se jeho rodiče rozvádějí a on zůstává se svou matku u tetičky v Berkley. Střední školu vystudoval ve Washingtonu, kde bydlel u svých kamarádů. Právě po návratu do Berkley, kde začíná studovat univerzitu, objevuje neomezený svět literatury. Univerzitní studium ho však zmáhá a tak po roce končí. Pracuje v obchodě s gramofonovými deskami a pro jednu rozhlasovou stanici připravuje programy vážné hudby. Má ohromnou spoustu volného času (předpokládám, že zejména v onom obchodě), a tak náruživě čte. Poněkud atypicky však začíná takovými jmény jako Kafka, Proust, Flaubert či Mann, tedy literaturou velice obtížnou a psychologicky laděnou. I to se velmi razantně promítne do jeho pozdějších děl.

„Šel jsem na Kalifornskou univerzitu, ale nikdy jsem ji nedokončil. Hodně lidí kouřilo a četlo The Daily Cal a poslouchalo mé rady. Sci-fi jsem začal číst, když mi bylo jedenáct. Náhodou jsem si koupil výtisk Stirring Science Stories místo Popular Science. Nedokázal jsem se od toho odtrhnout, jen jsem se do toho pustil. Začal jsem se zajímat o literaturu… číst Joyceho, Kafku, Steinbecka, Prousta, Dos Passose. Žil jsem v jedné místnosti bez kuchyně a psal krátké povídky. Oženil jsem se s dívkou, kterou jsem potkal v obchodě, kde jsem pracoval, koupil dům a kočku a začal prodávat SF a fantasy. Nechal jsem prodávání v hudebninách, stále ještě poslouchám Montevberdiho a Buxtehudeho, ale většinu času čtu Ibsena a píšu povídky.“ P.K. Dick o své životní dráze (zdroj: bladerunner.baf.cz)

Psát začal Dick kolem roku 1951 a právě tehdy také prodal svou první povídku – Beyond Lies the Wub („V dálce leží Wub“, volně přeloženo), která sice vyšla v časopise Planet Stories až o celý rok později, avšak Dick už tehdy dal v práci výpověď a rozhodl se naplno věnovat psaní. Období mezi lety 1952 – 1956 bylo obdobím grafomanským. Napsal tehdy celých 75 povídek a novel, jen v roce 1953 jich bylo dvacet sedm. A přestože je to úctyhodné číslo, většina z nich byla výborných a měly u čtenářů úspěch. Témata mnohých z nich poději Dick rozpracoval ve větší literární celky, tedy především své romány. Asi nejznámější povídkou z této doby je Second Variety (Druhý druh, 1953), jejíž příběh vypráví o zpustošené zemi, kterou ovládají a na které mezi sebou bojují roboti, kteří se zároveň snaží naprosto vyhladit své stvořitele (velmi, velmi tato povídka připomíná děj filmů Terminátor a Terminátor II od slavného Jamese Camerona… které mimochodem vedle Blade Runnera patří v mém osobním žebříčku k nejlepším sci-fi filmům). Dalšími známějšími počiny jsou pak například Colony

(Kolonie, 1953), The Variable Man (Proměnlivý muž, 1953) či Foster you’re dead (Fostere, jste mrtev, 1955). Zajímavá je také poměrně dlouhá povídka, nejdelší z prvního období Dickovy tvorby (všeobecně se Dickova tvorba dělí na tři různá období), s názvem The World of Talent (Svět nadaných, 1954), ve které se lidé rodí každý s velice neobvyklým nadáním, které je pro ně po zbytek života prokletím. Avšak jen do chvíle, kdy se objeví jedinec s dokonalým talentem, díky němuž může měnit cokoliv a kdykoliv ve vesmíru.

Povídka The Defenders (Obránci, 1953), která poprvé vyšla v lednovém vydání magazínu Galaxy, se spolu s další povídkou jménem The Mold of Yancy (Yancyho zvláštní vlastnost, 1958) stala základem pro pozdější román The Penultimate Truth (Předposlední pravda, 1964), jehož děj je založen na dokonalém „dickovském“ zmatení. Na zemi si totiž hrstka lidstva užívá v takřka biblickém ráji, zatímco zbytek populace živoří pod zemí v domnění, že na povrchu zuří válečná vřava. Až poté, co proniknou na povrch, pochopí, že je to jen iluze… která však kupodivu slouží k jejich prospěchu (!).

„Na rozdíl od jiných drog měla látka S nejspíš jediný zdroj. Byla umělého, nikoli organického původu, dělala se tedy v nějaké laboratoři. Jak si ověřili ve vládních laboratořích, šla vyrobit zcela synteticky. Ale samotné složky se získávaly z komplexních sloučenin rovněž vysoce náročných na přípravu. Teoreticky ji mohl vyrábět každý, kdo měl v první řadě potřebné vzorce, v druhé vybavenou továrnu. Cena by ovšem byla neúměrně vysoká. Vynálezci a výrobci ji prodávali tak levně, že nemohli mít žádný zisk. A široká distribuční síť naznačovala, že ač je jen jediný zdroj, má množství poboček, nejspíš laboratoře v klíčových oblastech, jednu na každé větší město s fěťáckou komunitou v celé Evropě a Severní Americe. Zůstávalo záhadou, proč se ještě žádná z laboratoří nenašla, ale mezi lidmi a zřejmě i na oficiálních místech byla nejrozšířenější teorie, že Organizace L.S. – jak to většinou nazývala policie – pronikla místními i federálními bezpečnostními složkami tak vysoko, že kdokoli se o ní dozvěděl něco užitečného, záhy se buď přestal vyptávat nebo žít.“ Temný Obraz

Rok 1955 byl „slabým“ rokem, Dick napsal povídek pouze dvanáct. Důvod byl jednoduchý – začal totiž pracovat na svém prvním románu nazvaném Solar Lottery (Sluneční loterie, 1955). Už jeho první román předznamenal směr celé jeho další tvorby – Dick zde řeší problém „skutečné“ reality, jejího subjektivního a objektivního vnímání. Objevuje se zde také jakási postava mesiáše, toho, který přivede (by měl přivést) ostatní (nebo alespoň sebe) k poznání… Hrdinové následujích románů Eye in the Sky (Oko na obloze, 1956), Cosmic Puppets (Kosmické loutky, 1956) i Time out of Joint (Vykolejený čas, 1959) se právě o to pokoušejí. Jak již bylo velice trefně napsáno, „poznávají, že za kulisami jejich světa se skrývá ‚pravdivější‘ skutečnost, a pokoušejí se k ní proniknoutů. A máme tu Matrix jako vyšitý – již před čtyřiceti lety! Kupříkladu román Time out of Joint se velice podobá známé Enderově hře od Orsona Scotta Carda. Jistý Rage Gumm si totiž ve své nevědomé blaženosti „jen tak“ luští křížovky, aniž by měl jakékoliv ponětí o tom, že ve skutečnosti propočítává dráhy mezikontinentálních raket (aneb génius, který neví co skutečně činí…).

Přestože Dick psal denodenně, jeho finanční situace ani situace v soukromí nebyla nijak obdivuhodná. Doplatil na to, že svá díla prodával nekvalitním nakladatelům, kteří se nijak neostýchaly platit za jeho díla pramalé částky. Naštěstí však Dick prorazil právě v době, kdy se světem začala šířit „paperbacková“ vlna, a tak se jeho díla mohla levně dostat i ke čtenářům, kteří o sci-fi zatím nikdy ani neslyšeli. Byl jedním z prvních autorů, kteří právě díky paperbackům prorazili. Avšak paperback, to byla podvratná literatura, kterou kritika vůbec nechtěla brát na vědomí. A tak ač úspěšný, kritikou ignorovaný Dick psal dál…

Koncem svého prvního tvůrčího období, kdy byl naprosto vyčerpán svými soukromými konflikty (byl již potřetí ženatý) sepsal jedno ze svých nejlepších děl, totiž Muž z vysokého zámku (The Man in the High Castle, 1962). Zabývá se v něm paralelními světy a alternativní historií, ve které 2. světovou válku vyhráli Němci a obsadili Spojené státy. A tím se dostáváme k druhému tvůrčímu období P.K. Dicka.

Ta začíná tím, že za výše zmíněný román získává v roce 1963 nejvyšší ocenění – cenu Hugo. Přesto se ale jeho finanční situace nijak nelepší a tak píše a píše – mezi lety 1962 a 1970 vydává celkem devatenáct románů, z nichž některé jsou opět jeho nejlepšími: Martian Time-Slip (Marťanský časový skok, 1964), The Three Stigmata of Palmer Eldritch (Tři stigmata Palmera Eldritche, 1964) nebo UBIK (UBIK, 1969). Právě UBIK je dalším naprosto klasickým Dickovským dílem, ve kterém námezdní voják Joe Chip odlétá na Měsíc, aby tam se svými spolubojovníky splnil zadaný úkol. Mise se však nezdaří a její šéf Glen Runciter, prezident Runciter Associates, je těžce zraněn a pro lékařské účely zmrazen. Postupem času však samotný Joe dochází ke zjištění, že i on je zmrazen a svět kolem něj může být pouhým výplodem jeho fantazie, mysli balancující na pokraji života a smrti. Skutečná realita je odhalována krůček po krůčku, masku za maskou jsou odhalována podivná, neuvěřitelná tajemství jeho světa. UBIK je skutečně jedním nejlepších reprezentantů „prapodivného“ intelektuálního náboje Dickových děl. Na motivy tohoto románu vznikla také přibližně před třemi lety stejnojmenná výborná akční strategie od proslulé francouzské společnosti Cryo.

Přibližně ve stejné době také vznikají hned tři romány, jež se zabývají stejným problémem: jak se liší (či jak by se lišila?) mysl androida, dokonalého umělého člověka, od mysli člověka „organického“? Jsou to tituly The Simulacra (Simulacra, 1964), We can build you (Můžeme tě stvořit, 1972) a nakonec famózní, velkolepý a později díky svému filmovému zpracování přeslavný román Sní androidi o elektrických ovečkách? (Do Androids Dream of Electric Sheep?). Žádný z nich nedává na úvodní otázku jednoznačnou odpověď – čtenář si ji musí vyvodit / domyslet sám. A teď už k oněm ovečkám… jistě mnoho z vás ví, že právě tento román se stal předlohou pro asi nejslavnější science fiction snímek (snad vedle Hvězdných Válek) všech dob, totiž pro Blade Runnera režiséra Ridleyho Scotta (z posledních počinů např. Gladiátor či Hannibal). Kniha i film mají jak mnoho společného, tak mnoho rozdílného. Hlavním hrdinou je však pokaždé Rick Deckard, lovec androidů, jinak také nazývaný Blade Runner (často jsem dumal, jak tento název přeložit do češtiny… pokaždé mě napadá něco jako „Běžec na ostří nože“ nebo „Ten, pohybující se na hranici“).

„Ten velký zázrak lidství spočívá v tom, že se k celému univerzu staví izomorfně: Člověk sám funguje jaksi chybně. Když pozná, že je nefungující částí vesmíru, ve svém úsilí setrvává, namísto aby se tomuto závěru podvolil a rezignoval.“ Tato slova pronesl P.K. Dick v jednom z řídkých rozhovorů

V 70. letech je již Dick považován za jednoho z nejvýznamnějších filozofů americké SF scény. Bohužel má v té době také velké osobní problémy. „Potom, co mě v roce 1970 opustila moje žena Nancy, jsem se ocitl v dost zuboženém stavu. Úplně mě to vzalo, protože jsem ji měl rád – odvedla s sebou i naši malou dcerku, kterou jsem pak směl vidět možná jednou v roce a jen na pár minut. …A tak jsem prostě pozval kupu lidí z ulice do svého domu, jen proto, aby nezůstal prázdný. Dům se čtyřmi ložnicemi a dvěma koupelnami je příliš velký pro jednoho člověka. Mezi těmi lidmi byla i kupa těch, kteří brali hodně drog. Tenhle stav trval asi rok. Já jsem bral sice amfetaminy, ale nikdy nic tvrdého. Jasně jsem poznal co tvrdé drogy u těchto lidí způsobily. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit, tak strašné to bylo.“ Právě z této zkušenosti pochází také román Temný obraz (A Scanner Darkly, 1977), který je plný drogové omámenosti a chybně (či různě) vnímané reality.

„Barney Mayerson se probudil s neobyčejně silnou bolestí hlavy a zjistil, že je v cizí ložnici a v cizím domě. Vedle něj, přikrytá až po nahá, hladká ramena, spala neznámá dívka. Lehce dýchala ústy; vlasy měla bíle jako bavlnu.“ Tři stigmata Palmera Eldritche

Osobní problémy spočívaly i v tom, že Dick tvrdě kritizuje americkou vládu, zejména státní aparát prezidenta Nixona. Dostává se tak do undergroundové společnosti a antiamerických kruhů. Překvapivě je však vystaven nepříjemnému policejnímu teroru, kdy je jeho byt opakovaně prohledáván a on sám předvoláván. Proto Dick na čas opouští USA a míří do Kanady. Vrací se až roku 1972, kdy začíná jeho poslední, třetí tvůrčí období.

To je uvedeno Dickovým asi nejpolitičtějším románem Flow My Tears, the Policeman Saud (Tečte mé slzy, pravil policajt, 1974), ve kterém prezentuje USA jako totalitní stát blízké budoucnosti. Toto dílo získalo také cenu Johna W. Campbella. Dalšími romány tohoto období jsou pak již zmíněný Temný obraz a o něco starší Deus Irae, na kterém se spolupodílel Roger Zelazny.

Koncem 70. let se z Dicka stává jiný člověk. Tvrdí, že prožil jakýsi náboženský zážitek, že se stal svědkem božského zjevení a pod jeho vlivem začal pracovat na trilogii Valis, jenž se skládá z románů Valis (1980), The Divine Invasion (Božská invaze, 1981) a The Transmigration of Timothy Archer (Převtělení Timothy Archera, 1982). Knihy jsou těžce filozofickou vycházkou na náboženskou pěšinku, téměř zcela oproštěny od jakéhokoliv náznaku SF. Tato trilogie se stala bestsellerem a Dick konečně poznává úspěch finační a dočkává se i uznání kritiky – jak v USA tak v Evropě. Roku 1981 se také začíná připravovat film Blade Runner…

… jehož fenomenálního úspěchu se však tento velmistr filozofické science fiction již nikdy nedočká. Philip Kindred Dick umírá 2. března 1982 na následky srdečního infarktu. Nikdy již neuvidí, jak moc se splnily některé myšlenky nadhozené v jeho románech, nikdy se nebude moct těšit z kultu Blade Runnera. Tento film si kolem sebe dokázal vytvořit neodolatelnou aureolu, která se prolíná takřka čímkoliv, co má s Blade Runnerem něco společného, včetně výborné počítačové hry na toto téma od Westwood Studios.

PS: Vám nikdy nepřipadá, že ta „naše realita“ je taková… podivná?

Všechno začal Wub

Vydavatelství:
Rok vydání:

Bylo to někdy na počátku 50. let v kalifornském Berkeley. Do Lucky Dog Pet Store na San Pablo Avenue chodil nakupovat zbytky koňského masa pro psy. Nic zvláštního by na tom nebylo, až na to, že žádného psa neměl. Prostě on ani jeho žena Kleo neměli na rozhazování. Vždy, když odcházel z domu, věděl přesně, kolik peněz může utratit, a pokud to někdy trochu přehnal, byli další den o hladu. A stávalo se, že i déle.

Po pravdě řečeno, koňské maso mu moc nechutnalo – bylo příliš sladké, ale než by chodil celý den v obleku a s kravatou… Se svou povahou nedokázal osm hodin denně stále dokola opakovat „Ano, pane“ a „Jak si přejete“ nebo „Čím vám mohu posloužit?“.

Poté, co se odmítl zúčastnit vojenského cvičení, ho vyhodili z univerzity. Nesnášel uniformy a jakákoli forma nátlaku se u něj míjela účinkem. Učitele a policisty doslova nenáviděl. Jednoho dne odešel z obchodu, kde prodával gramodesky a už se tam nikdy nevrátil. Stal se z něj spisovatel.

Celé noci trávil psaním povídek, ale trvalo několik měsíců, než se mu podařilo prodat první z nich. Jmenovala se Beyond Lies the Wub (Tam vzadu leží Wub, 1952). A tak Wub, tohle podivné stvoření vzhledem připomínající něco mezi naší krávou a vepřem, ale oplývající netušenými duševními schopnostmi, odstartoval kariéru autora, jehož jméno dnes naleznete na předních místech snad ve všech žebříčcích či anketách jaké ve SF existují.

Philip Kendred Dick (1928-1982) napsal během svého života ještě několik desítek, dohromady více než sto povídek, které postupně vycházely časopisecky a později i v samostatných povídkových sbírkách. Samozřejmě, že spousta jich vyšla i ve sbornících typu Best SF Stories of l9.. (Nejlepší SF povídky roku …).

Je nesmírně obtížné vybírat z takového množství, a tak za všechny připoměňme alespoň povídku Foster, You`re Dead! (Fostere, jste mrtev!, 1954), v níž je působivě popisováno trápení malého Mika Fostera, který se od svých spolužáků ve třídě liší jen jedním malým detailem: nemají doma protiradiační podzemní kryt. Děj se odehrává v tehdy osmnáct let vzdálené budoucnosti – v roce l972. Pro nás je to již osmnáct let vzdálená minulost, a někdo může namítnout, že ani dnes není zvykem mít pod trávníke m za domem vlastní bunkr… Vůbec, spousta Dickových příběhů se odehrává v poměrně blízké budoucnosti, ale tahle budoucnost nemá s tou, která čeká nás, vůbec nic společného. Onen památný rok l972, kdy si Fosterovi konečně pořídí protiatomový kryt, se nepodobá tomu, ve kterém Mark Spitz dokáže z jediné olympiády vyždímat sedm zlatých medailí, ne snad proto, že by autor tak špatně odhadl osmnáct let vzdálenou budoucnost, ale prostě proto, že je to úplně jiný rok 1972 a jiný svět, který se nesn aží kopírovat ten náš.

Ještě zřetelněji je tato skutečnost patrná v románech, kterých P. K. Dick (dále jen PKD) také napsal pěknou řádku.

V roce 1955 vyšel první z nich, Solar Lottery (Sluneční loterie), ukazující společnost organizovanou na principu náhody – hlavou celé planetární Federace se stane ten, koho vybere los. Potud stručná charakteristika, ale děj samotný je natolik komplikovaný (a nejen u tohoto románu), že Jan Hlavička ve svých „Čtrnácti zastaveních s P. K. Dickem“ mj. píše: „Následující obsahy čtrnácti Dickových románů postihují kvůli srozumitelnosti pouze hlavní dějovou linii. Půjde-li přesto někomu hlava kolem, pa k by se mu při četbě celých románů přímo roztáčela…“

Následoval román Eye in the Sky (Oko na obloze, 1956), ve kterém se poprvé objevují ony zvláštní Dickovy světy na větší ploše. Při nehodě v bevatronu propadne několik návštěvníků energetickým paprskem a zatímco leží v bezvědomí, ocitají se postupně ve světech vlastních představ, kde neplatí ani základní fyzikální zákony – natož nějaké naše společenské konvence. Celkem logicky se děj dotkne i otázky sexu (a to se píše rok 1956!).

Na tomto místě se možná hodí připomenout mainstreamové romány Mary and the Giant (Mary a obr, 1988) a The Broken Bubble (Prasklá bublina, 1989) vydané z Dickovy pozůstalosti, které právě z tohoto důvodu nemohly v době svého vzniku vyjít. Vydavatele popuzovaly i hovorové výrazy, slova jako např. „fuck“ měla ještě dlouho do oficiální literatury vstup zakázán. Později, v 70. letech, kdy už by teoreticky jejich vydání nemělo nic bránit, byla u jména PKD pro změnu cedulka SCIENCE FICTION a díky t omu se PKD během svého života dočkal vydání pouze jediného svého mainstreamového díla, románu Confessions of a Crap Artist (1975).

Něco podobného jako v Oku na obloze se odehrává i v románu Time Out of Joint (Vykolejený čas, 1959). V dosud poklidně si žijícím městečku poblíž Denveru se začne dít něco podivného. Najednou se v obchodě platí žetony místo peněz, na čísla v telefonním seznamu se nedá nikam dovolat… Všem se zdá, že jejich svět není tak docela skutečný a vskutku – nakonec se ukáže, že všechno je jen jakási dokonalá Potěmkinova vesnice, postavená pro vojenské účely.

Některé prameny uvádějí, že během 50. a 60. let psal PKD čtyři romány ročně (dva SF a dva mainstreamové). Těžko říct, nakolik je tento údaj pravdivý, nicméně faktem zůstává, že v tomto období mu vyšlo více než dvacet románů a z tuctového autora se stala osobnost, již Stanislaw Lem a Brian W. Aldiss shodně označili za „nejpodnětnějšího autora žánru 60. a 70. let“.

Největší úspěch zaznamenal román The Man in the High Castle (Muž z Vysokého zámku, 1962), který získal patrně nejvyšší ocenění, jaké může SF román získat – cenu Hugo. Líčí alternativní svět po II. světové válce, kde byli Spojenci poraženi a USA jsou rozděleny mezi vítězné mocnosti, Německo a Japonsko. Muž z Vysokého zámku (PKD v jednom rozhovoru uvedl, že jeho High Castle je inspirován pražským Vyšehradem) je označení pro autora knihy „Kobylka ztěžkla“, vědeckofantastického románu popisujícího alter nativní svět, v němž Němci a Japonci válku prohráli (ale pozor, ne ten náš). Opět se zde objevuje prolínání několika realit: 1/ reálný svět postav, 2/ svět románu „Kobylka ztěžkla“, 3/ náš svět. Spojovacím článkem a snad i klíčem k pochopení všech souvislostí je staročínská kniha I-ťing čili Kniha proměn, jejíž pomocí je možné zjistit, v jaké situaci se právě nacházíme a jak se tato situace může dál vyvíjet. Je to vlastně takové příruční orákulum. Vydolování správné odpovědi je poměrně složité ( kromě samotné knihy a komentářů je zapotřebí padesáti suchých stonků řebříčku obecného), ale většina postav v příběhu používá I-ťing stejně často jako my třeba telefon, a manipulace s ní jim nečiní nejmenší potíže. Chce to cvik.

Za zmínku určitě stojí i román Martian Time-Slip (Časový skluz na Marsu, 1964), o němž Jan Hlavička píše: „Jestliže žádný jiný, pak tento román by si určitě překlad do češtiny zasloužil“. Je zde realisticky vylíčen osídlený Mars počátkem 21. století i se všemi jeho problémy – životní styl osadníků a jejich vztah k Zemi, problémy s vodou, pašování delikates ze Země atd.

V románu The Unteleported Man (Neteleportovaný člověk, 1966) objeví mocná německá společnost THL způsob, kterým by mohla odteleportovat část obyvatelstva přelidněné Země na idylický nový svět Ústa Velryby. Bohužel, teleportace funguje jen jednosměrně. Rachmael ben Appelbaum, syn majitele kosmických lodí, který díky teleportaci přišel o práci, podezřívá THL, že podmínky na Ústech Velryby nejsou tak idylické, jak ona tvrdí. Rozhodne se vydat svojí poslední kosmickou lodí na osmnáctiletou c estu, aby se podíval, jak se věci doopravdy mají… V roce 1986 vyšla pod názvem Lies, Inc. (což je jméno organizace typu CIA, která rovněž podezřívá THL z nekalých úmyslů) poslední verze tohoto románu, která byla objevena v pozůstalosti. Několik spojovacích pasáží dopsal John Sladek.

Motiv ze své povídky The Little Black Box (Malý černý kufřík, 1964) PKD přenesl do románu Do Androids Dream of Electric Sheep?“ (Zdá se androidům o elektrických ovcích?, 1968) proslaveného především svým pozdějším filmovým zpracováním Blade Runner (1982). Film stál třicet miliónů dolarů, ale zjevně to stálo za to, když jej i sám velký A. C. Clarke označil za nejlepší SF film, jaký kdy viděl. První verze scénáře byla dokončena již v roce 1973, ale k realizaci nedošlo, neboť se Dic kovi nelíbila. Teprve scénárista David Peoples plně uspokojil jeho představy, což komentoval slovy: „Kdybych se zítra dozvěděl, že mám rakovinu, půjdu do nemocnice s úsměvem, protože poprvé za ty roky se má kniha dostala do rukou skutečného mistra“. Děj nás zavádí do Los Angeles roku 2019. Gigantické jehlanovité mrakodrapy jsou neustále smáčeny deštěm padajícím z temného příkrovu nad městem, po ulicích se prohánějí vznášedla a na bleším trhu v čínské čtvrti seženete s trochou štěstí i umělá zvířata nerozeznatelná od pravých. Stejně tak replikanti, androidi pro práci v mimozemských koloniích, kolem kterých se celý příběh točí, jsou naprosto dokonalými kopiemi člověka. A v takovéto kulise pátrá člen zvláštního policejního oddílu, tzv. Blade Runners, po skupině replikantů, která pronikla na Zemi.

Další významné ocenění Dickovi přinesl román Flow My Tears, the Policeman Said (Kaňte mé slzy, řekl policista, 1974), za který získal Pamětní cenu J. W. Campbella. Populární zpěvák Jason Tavenor se jednoho rána probudí a… nikdo ho nezná. Jak by také mohl, když tento svět není ten, ve kterém žil ještě předchozí večer.

Román A Scanner Darkly (Temný obraz, 1977) je věnován všem Dickovým přátelům (a není jich málo), kteří se stali obětmi drog. Hlavní hrdina Robert Arctor, narkoman a současně spolupracovník protinarkotického oddělení policie, si pod vlivem drog postupně přestává uvědomovat svou vlastní identitu. V pátrání po zdroji zhoubné drogy – Substance D – je nakonec úspěšný, ovšem za jakou cenu: „…Dva zaměstnanci kliniky stáli a hleděli na tvora, který ležel na podlaze, zvracel a třásl se a znečišťoval se, jeho ruce se zatínaly, objímaly vlastní tělo, jakoby ho chtěly zastavit, ochránit před chladem, který jím tak divoce zmítal…“ Román je prošpikován nesmírně působivým líčením pocitů narkomana, které jsou popsány tak plasticky, že by se snad v nouzi daly používat i místo drogy samotné.

Že Dickova tvorba, nebo alespoň její část, má hloubku a není to jen oddechové čtení, nepřímo potvrzuje i Helen McNabbová, když svou recenzi na jeden z jeho posledních románů Valis (1980) uvádí slovy: „Přelouskat tuhle knihu mi trvalo velmi dlouho a nedokážu dost přesně říct, proč. Obvykle, když mi čtení zabere moc času, je to buď proto, že je to dlouhé, nebo proto, že se mi to nelíbí. V tomto případě to však ani jeden z těchto důvodů nebyl. Kniha je poměrně krátká a na hony vzdálená tomu, co se mi nelíbí. Domnívám se, že to způsobila její mimořádnost a částečný důvod vidím i v tom, že nutí čtenáře přemýšlet. Nedá se číst, když se díváte na televizi nebo vaříte večeři.“ Zajímavá je geneze tohoto románu. PKD na něm pracoval tři roky a už tato skutečnost je vzhledem k jeho předchozí produktivitě zarážející. Původní rukopis s pracovním názvem Valisystem A (který vyšel posmrtně jako Radio Free Albemuth) přepracoval a doplnil, takže měl až tisíc stran a na jeho základě napsal nový román Valis, který někteří kritici považují za vůbec to nejlepší, co kdy napsal. Později k němu dopsal ještě pokračování The Divine Invasion (Vpád do duše, 1981), ale ke třetí části, která se měla jmenovat The Owl in Daylight (Sova na denním světle) se už nedostal.

Aby byl portrét spisovatele úplný, je třeba dodat, že kromě beletrie napsal i několik teoretických prací, např. The Android and the Human (Android a člověk, 1973) nebo esej Cosmogony and Cosmology (Kosmogonie a kosmologie, 1987).

A co PKD jako člověk? John Brunner po jeho smrti prohlásil: „Jak je možné, že tak tvořivý duch žil v tak nešťastném těle? Jakoby u něj proces eroze začal ještě dříve než zemřel…“ PKD žil neurovnaným životem, míval hluboké deprese, schizofrenní vidiny a velmi dobře znal účinky drog a halucinogenů. Pětkrát se oženil a měl tři děti. Pravděpodobně je jediným držitelem Huga, který tuto trofej použil v bitce na trávníku před svým domem. Od té doby jí údajně chybí dřevěný pods tavec a stříbrná raketa leží jen tak na krbové římse v jeho pracovně. Když za ním někdy v polovině 70. let přijel „jeho největší fanoušek“ (jak se sám s oblibou označuje) Mark Hurst, utrmácený po několikatýdenním cestování, PKD mu nabídl, aby zůstal. „Vyspi se v mé posteli, trvám na tom,“ vzpomíná Mark, jak marně odmítal jeho pozvání a nakonec mu nezbylo, než jej přijmout. PKD spal v obyváku na gauči.

Literární odborníci, kteří se Dickovým dílem zabývají, mají sklon všechno strkat do svých krabiček s nálepkami, rozsekat autorův život na první až n-té období, pídit se po jeho předchůdcích popř. pokračovatelích atd. Smyslem tohoto povídání nebylo poučit čtenáře, že TEN román patří do TÉ přihrádky, ale pouze upozornit na to, že nějaký PKD existoval a zůstala po něm spousta zajímavého čtení. Je veliká škoda, že až na pár povídek roztroušených po různých časopisech a antologiíc h, u nás oficiálně vyšla jen jediná jeho kniha a nezbývá než doufat, že až opadne vlna zájmu o politiku a exilovou literaturu, vzpomenou si naše nakladatelství i na Philipa K. Dicka. Bylo by načase.

Přehled dosud vydaných Dickových románů (bez záruky):

  • Sollar Lottery (1955) Eye in the Sky (1956)
  • The World Jones Made (1956)
  • The Man Who Japed (1956)
  • The Cosmic Puppets (1957)
  • Time Out of Joint (1959)
  • Dr. Futurity (1960)
  • Vulcan`s Hammer (1960)
  • The Man in the High Castle (1962)
  • The Game Players of Titan (1963)
  • Clans of the Alphane Moon (1964)
  • The Three Stigmata of Palmer Eldritch (1964)
  • Martian Time-Slip (1964)
  • The Penultimate Truth (1964)
  • The Simulacra (1964)
  • Dr. Bloodmoney (1965)
  • The Unteleported Man (1966)
  • The Crack in Space (1966)
  • Counter Clock World (1967)
  • Now Wait for Last Year (1967)
  • The Zap Gun (1967)
  • The Ganymede Takeover (s R. F. Nelsonem, 1967)
  • Do Androids Dream of Electric Sheep? (1968)
  • Galactic Pot Healer (1969)
  • Ubik (1969)
  • A Maze of Death (1970)
  • Our Friends from Frolix 8 (1970)
  • We Can Build You (1972)
  • Flow My Tears, the Policeman Said (1974)
  • Confessions of a Crap Artist (1975)
  • Deus Irae (s R. Zelaznym, 1976)
  • A Scanner Darkly (1977)
  • Valis (1980)
  • The Divine Invasion (1981)
  • The Man Whose Teeth Were All Exactly Alike (1984)
  • Radio Free Albemuth (1985)
  • Humpty Dumpty in Oakland (1986)
  • Lies, Inc. (1986)
  • In Milton Lumky Territory (1987)
  • Puttering about in a Small Land (1987)
  • Nick and the Glimmung (1988)
  • Mary and the Giant (1988)
  • The Broken Bubble (1989)
  • Přehled dosud vydaných povídkových sbírek P. K. Dicka (bez záruky): A Handful of Darkness (1955)
  • The Variable Man and Other Stories (1957)
  • The Preserving Machine and Other Stories (1969)
  • The Book of P. K. Dick (1973, v Británii pod názvem The Turning Wheel and Other Stories)
  • The Best of P. K. Dick (1977)
  • The Golden Man (1980)
  • Prameny a použitá literatura: T. Broome: Radio Free Albemuth (Paperback Inferno 67/1987)
  • P. K. Dick: Temný obraz (Smena, 1986)
  • P. K. Dick: Předmluva a poznámky ke knize The Golden Man (Methuen, 1986)
  • J. Hlavička: Čtrnáct zastavení s P. K. Dickem (Laser, 1989)
  • J. Hlavička: O Knize proměn (Laser, 1989)
  • M. Hurst: Předmluva ke knize The Golden Man (Methuen, 1986)
  • E. James: Lies, Inc. (Paperback Inferno 60/1986)
  • P. Kincaid: Broken Bubbles (Vector 153/1990)
  • H. McNabb: Valis (Vector 143/1988)
  • O. Neff: Všechno je jinak (Albatros, 1986)
  • P. Nicholls: The Encyclopedia of Science Fiction (Granada, 1979)
  • J. Veis: P. K. Dick (Světová literatura 2/1984)